Cheb postavil památník obětem hranice

„Tady neběží o nějakou exhibici, ale v první řadě jde o to, uvědomit si, co všechno dovedly dějiny natropit. I když dějiny je nepřesný výraz. Strůjcem všeho štěstí i neštěstí je pochopitelně zase jenom člověk,“ řekl Jiřík.

Monumentální památník, který stojí na bývalé signální cestě, pro město zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou.
„Hlavní myšlenkou toho památníků jsou roztržená pouta. Pokusili jsme se tím vyjádřit myšlenku té chvíle, kterou prožili ti, kteří jsou zde napsáni, těsně před svou smrtí. To znamená, že se odhodlali k tomu činu a že svým způsobem tu svobodu prožili, i když jenom na krátkou chvíli. Každé jméno zde napsané je osobní tragédií jednoho člověka a samozřejmě i jeho rodiny,“ vysvětlil Kašpar.

Slavnostního odhalení památníku se vedle představitelů chebské radnice a hejtmana Karlovarského kraje Josefa Pavla zúčastnil i první polistopadový ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier.
„Ta základní věc spočíváí v tom, že tady byla hranice s ostnatými dráty a kulometnými věžemi a že vůbec někdo bránil tomu, aby se lidé přes ty hranice volně pohybovali. To je základní věc a to, jestli náhodou byl někdo takový nebo onaký, jestli toho někdo využíval či zneužíval, což je možné, není argumentem proti tomu, aby se tady postavil pomník, který připomíná to, co se tady dělo. To je podstatné a ne to, jestli budeme toho či onoho kádrovat, jestli se snažil hranice překračovat právem nebo v cizím žoldu, jak někteří tvrdí,“ uvedl Dienstbier.

Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří byli v letech 1948 až 1981 na západní hranici zastřeleni, zemřeli na elektrických drátech nebo zahynuli jiným způsobem. Nejvíce obětí přitom pochází z prvních let po nástupu komunistů k moci.
„Tam je zcela zřejmé, že jinak to vypadalo v roce osmačtyřicet, devětačtyřicet a jinak třeba v roce osmdesát jedna. To už naši občané měli jakousi šanci na vycestování, a proto jsou ty ztráty podstatně menší. Uvědomte si, že v tom osmačtyřicátém roce, pokud existovaly pasy, tak byly lidem zabaveny. Přechod hranice byl tedy jedinou cestou, jak se dostat na Západ. Proto jsou ztráty do roku dvaapadesát tak veliké. Potom přišlo období, kdy byla hranice prakticky neproniknutelná, protože technické překážky, které zde byly vybudovány, byly téměř pekelně dokonalé. Ostatně celá ostraha našich hranic byla postavena na sovětském modelu. Není náhoda, že nám stalinismus zanechal i tento ošklivý bacil,“ dodal Jiřík.

„Já osobně jsem měl v rejstříku zhruba 150 obětí, z nichž některé jsem pak z různých důvodů vyřadil. Na začátku byla spolupráce s Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který dodal ten základ. Potřeba je ale minimálně jedna další kritická kontrola. Já jsem pak proto objížděl archivy, byl jsem v archivech ministerstva vnitra v Praze a Brně-Kanicích, kde jsem vše ověřoval. Po mě šel ještě ředitel Ústavu moderních dějin, který kontroloval, jestli jsem se chyby nedopustil já. Tady jde totiž o to, že každá chyba, která by se objevila, by ten pomník znevažovala. Při tom studiu, kdy budete číst desítky případů, které končí tragickým způsobem, si uvědomíte, co to je majestát lidského života a co to je opovrhování tím majestátem lidského života,“ doplnil Jiřík.

Při slavnostním odhalení památníku protestovaly přímo na místě proti jeho vzniku přibližně dvě desítky lidí, převážně bývalí příslušníci komunistické pohraniční stráže.
„Nikdy samozřejmě nemůžete trefit všechna jména, ale i tak je to podle mého názoru v pořádku. I ti lidé, o kterých se říká, že tam jsou neprávem, tady chtěli přejít hranici, tedy dělat to, na co měli podle Všeobecné deklarace lidských práv nárok. Ta deklarace byla ve Valném shromáždění přijata už v osmačtyřicátém roce,“ řekl Dienstbier.
„Myslím si, že každý člověk má pochopitelně právo na svůj vlastní názor, ale na druhou stranu by se ten jeho názor měl opírat o objektivní skutečnosti a ne, aby tam bylo to, co bylo obvyklé v předcházejícím režimu, tedy takové to značkování a používání slov jako reakcionář, oportunista a podobně. Tady se často říká, že se jednalo o agenty americké zpravodajské služby. Minimálně ve dvou případech se o agenty skutečně jednalo, ale oni značkují i ty ostatní, kteří agenty skutečně nebyli. To, že bylo někdy použito násilí, tak to je celkem přirozené. Násilí plodí násilí. Ne každý člověk je ochoten jít jako dobytče na svoji popravu,“ uvedl Jiřík.

Památník obětem železné opony byl u Chebu odhalen v den 56. výročí popravy národně socialistické političky Milady Horákové, který se připomíná jako Den památky obětí komunistického režimu.