Sochař Antonín Kašpar – 2. 2011

Prvá tři důrazná přikázání může kterýkoli pracovitý, budoucnost uznávající a milující muž s vizí naplnit. Posvětit místo sochou, to už je úkol, jakých se dostávalo snad jen hrdinům z bájí. A jestliže úkol splnili, stali se nesmrtelnými. Když uznávaný kunsthistorik Ivan Neumann zahajoval výstavu akademického sochaře Antonína Kašpara v pražské Galerii české plastiky, potěšil ho konstatováním, a teď volně citujme, že „sochy byly a jsou stavěny na historicky významná a posvátná místa, aby stvrdily jejich neobyčejnost. Antonín Kašpar naopak postavením své sochy na kterékoli místo v krajině nebo lidském sídle učiní ono místo posvátným“.

Jako klukovi se mu líbila práce s kovem (a příliš se mu nezamlouvala matematika), a tak se přihlásil na turnovskou Střední uměleckoprůmyslovou školu pro zpracování kovů a kamenů, na obor umělecké kovářství a zámečnictví. Z ní pak přestoupil na uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově, kde maturoval z řezbářství. Protože k práci s kovem tíhl nejvíc, po maturitě šel pracovat do družstva kovářů.
„Musel jsem tam denně ručně vykovat 120 kramlí a bral jsem jedenáct set padesát korun čistého měsíčně. Můj mistr František Skála byl úžasný učitel, naučil mě pracovat se železem tak, že z toho žiju dodneška. Moje dělnická profese měla i ‚vedlejší‘ efekt. Chtěl jsem jít studovat sochařinu na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu, ale protože jsem neměl dělnický původ a rodiče nebyli ve straně, bylo toto zásadní minus na přihlášce vyváženo alespoň mým původním povoláním: dělník-kovář. Každý rok však brali jen dva studenty, a tak jsem si přijímací zkoušky nakonec zopakoval třikrát. Při třetím pokusu pan profesor Soukup nejspíš pochopil, že se mě jen tak nezbaví, a přijal mě.“
Přeskočme roky. Dvůr a zahrada poctivého statku v Čisovicích na okraji Prahy je zabydlena monumentálními sochami z oceli a ocelové litiny, a v prostorné kanceláři-galerii-obýváku, kde by chtěl okamžitě bydlet každý milovník umění, je soustředěn mikrokosmos sochaře, který svými monumentálními objekty a sochami dotváří náš makrokosmos. Poté, co nás v ateliéru k sobě přikovaly Kašparovy důstojné židle z jeho POSLEDNÍ VEČEŘE, a na dvoře dva stoly Starého a Nového zákona (v prohlubni otisku kříže na prvním stole stojí dešťová voda, samotný kříž, vystouplý, se sluní na ploše druhého stolu), padne neodbytná otázka. Kříž-symbol. Jak jste se našli?

Kříž, piana a Hommage á Joseph Beuys
„Když jsem bydlel na Zbraslavi, chodíval jsem se svým labradorem denně na kopec Havlín, na němž je hřbitov. Kříže vyčnívaly nad jeho zdí a já je začal víc vnímat a začal jsem s tím prastarým symbolem pracovat. Fascinují mě dvě stejně dlouhá ramena tohoto praznaku, která se protínají v ideálním, základním bodě vzniku života. Kříž symbolizuje jednotu protikladů, vyjádřenou překřížením. Jing – jang, muž – žena, život – smrt, ty – já, ona – ono…“
V duchu si dodávám, že křížem je i znaménko součtu. Plus. Spojuje smrtelníka s duchovnem. Realitu s nadpozemským. Nahlas vzpomenu výše citovaného Ivana Neumanna: postaví-li Kašpar na louku svou sochu (židle z POSLEDNÍ VEČEŘE, jejíž opěradlo tvoří právě kříž, je dokonalým příkladem), je to místo náhle povýšeno…
„Nemusí to být jen kříž. Může to být stéla postavená do krajiny, sloup, jednoduché tvary, nebo bělostná barokní boží muka… Když ty objekty vidíte v dálce, nutí vás přijít blíž a prohlédnout si je, přitahují vás silou, která na vás působí, ani nevíte proč. Totéž ve vás vyvolá osamocený strom na kopci, pahýl stromu.“
První dvě židle s kříži-opěradly mají v Kašparově tvorbě zásadní význam. Staly se první poctou výrazné postavě německého a světového moderního umění Josephu Beuysovi, a byly zároveň první sochařovou dvojsochou. Tento pojem nepřehlédněte, socha plus socha, socha + socha + socha… tato „nesrostlá sousoší vícesoch“ jsou pro Kašpara typická.
„Kříž se v mé tvorbě výrazně projevil poprvé, právě když jsem dělal DVĚ ŽIDLE pro Josepha Beuyse. Postavil jsem je proti sobě a myslel jsem to tak, že Beuys, který už nežije, a jehož práci obdivuju, sem přijde, posadí se a bude si povídat sám se sebou. Uvědomil jsem si, že když udělám sochu jen jednu, můžu chodit kolem ní. Ale když udělám dvě stejné nebo podobné sochy, a divák se postaví mezi ně, ta energie, která mezi sochami probíhá, do něj může vstoupit a zjitřit jeho vnímání, umocnit jeho zážitek, dostat ho dovnitř sochy. Joseph Beuys má zvláštní životopis, myslím, že lehce přibarvený. Ale to není důležité. Mimo jiné tvrdil, že ho ve druhé světové válce sestřelili s letadlem někde nad Sibiří a před smrtí umrznutím ho zachránili Eskymáci. Namazali ho rybím tukem a zabalili do plsti. Kdysi jsem viděl v Německu, snad ve Frankfurtu, vystavené jeho piano, které obalil právě plstí, to byl jeho vyjadřovací prostředek. A když jsem já pak udělal své první piano, křídlo s vyklopeným křížem, napadlo mě, že by mohlo být další poctou jeho práci. Jenže nápad se v mé hlavě rozvinul do nečekané šíře a mě pak několik let pronásledovala myšlenka, že bych mě udělat pět dvojic pian, které by tvořily celek, jehož středem se dá procházet jako alejí. Byla to myšlenka tak absurdní, že jsem si přestával věřit, že ji někdy zrealizuju. Moje žena, která mé básnění o deseti klavírech musela pořád poslouchat, se nakonec namíchla, vzala svoje úspory a řekla: ,Tady máš prachy a udělej si je!‘ Nakoupil jsem materiál, zvládl těch deset pian. Poprvé byla vystavena pod názvem HOMMAGE Á JOSEPH BEUYS na jaře roku 2010 v pražské galerii Nová síň. A když jsme je tam s kamarády hasiči začali stěhovat, zjistili jsme, že být jen o dva centimetry širší, neprojdou dveřmi. Netušil jsem, že premiéru budou mít právě tam, a nevědomky jsem je udělal na míru dveří této galerie! Když se hosté na vernisáži ptali, jak jsem tam ta piana dostal, blafoval jsem, že je stěhoval vrtulník skleněnou střechou. Že mají demontovatelné nohy, to jsem neprozradil. Novou síň projektovali pro sebe sami umělci, a to horní světlo je pro sochy úplně ideálním osvětlením. Moje robustní piana stojí na třech nohách, zúžených až do špičky, a teprve v galerii jsme s panem doktorem Neumannem zjistili, že když se dotýkají země ve třech minibodech, tak se v ideálním světle nad podlahou vznášejí, jako by levitovaly…“
Zatímco pět dvojic těchto objektů se vrací z výstav domů na statek, monumentální památník OBĚTEM ŽELEZNÉ OPONY našel své, totalitou poznamenané místo, pět set metrů od naší západní hranice. Stávala tu hláska, v jejímž okolí bylo údajně postříleno nejvíc lidí, snažících se přeběhnout do svobodného světa. Ta lokalita je bývalý hraniční přechod Svatý Kříž.
„Město Cheb dalo památník postavit na popud historika a spisovatele Václava Jiříka. Vypsalo soutěž, kterou jsme vyhráli s architektem Jaroslavem Šustou, a tato dvojsocha, vycházející z mé volné tvorby, je mou nejvýraznější realizací v architektuře v posledních letech. Mezi téměř čtyři metry vysokými kubusy přitahuje oči diváka silou vůle napjatý přetržený řetěz. Zachytil jsem okamžik, kdy gigantické ruce právě roztrhly svá pouta… Na jednom kubusu je nápis Obětem železné opony, na druhém seznam dvaaosmdesáti jmen lidí, zastřelených při pokusu překročit střeženou státní hranici. Památník byl odhalen 27. 6. 2006, v den 56. výročí popravy Milady Horákové. Odhalení vyvolalo rozbroje, potomci strážců hranic chtěli, aby na památníku byla uvedena i jména padlých pohraničníků. Jiří Dienstbier, který památník odhaloval, oslovil demonstrující komunisty s transparenty a zeptal se jich: ,Proč tady křičíte? Charta lidských práv zaručuje všem volnost slova a pohybu. Ti lidé měli právo svobodně odejít. I já jsem sloužil na hranicí, tady nedaleko, a když jsme dostali rozkaz střílet, stříleli jsme do vzduchu.‘ Komunisti se uklidnili, teprve až když biskup Lobkowicz začal sochu křtít. Zmlkli a odtáhli.“

Hasiči a nobelovky
Monumentální kubus. Dvojsocha nadpřirozeně vysokých STRÁŽCŮ. Piana v reálné velikosti koncertních křídel… Přitom Antonín Kašpar není figurou zrovna Herkules.
„Sochařina je dřina, která sice začíná nápadem, ale ta práce se železem je opravdu těžká a má jednoduché základní pravidlo. Člověk může při práci manipulovat jen s tím, co unese. I když jsem se naučil používat ty geniálně jednoduché a účinné vynálezy prapředků, jako je páka, kladka, rumpál, málo platné, bez lidí některými svými sochami nepohnu a z Čisovic se s nimi bez pomoci nehnu. Když sochy stěhuju nebo je odvážím na výstavy, chodí mi pomáhat místní jednotka dobrovolných hasičů. Občas se mi stane, že když mě teď někdo z nich jen zdálky zahlédne, radši zahne za roh, abych ho nepoprosil o pomoc s ‚přesunem‘. To základní pravidlo o hranicích fyzických sil je alfou a omegou všeho mého činění – co si neuděláte sám, musíte zaplatit. A na tu pomoc lidí kolem musím vydělat. Jsou dvě možnosti. Buď se člověk od začátku snaží uživit jen svou volnou tvorbou, ale pak hrozí nebezpečí, že ji podřídí vkusu diváků. A pak je tu druhá cesta, kterou jsem zvolil já. Živím se restaurováním (nedávno jsme například restaurovali sochu Aloise Jiráska na pražském Jiráskově náměstí), a také realizacemi do architektury, tedy prací, která je materiálem a způsobem zpracování příbuzná s mou volnou tvorbou, a vydělané peníze pak použiju na to, abych si mohl svobodně udělat to, co chci. Mým snem je jít každé ráno do ateliéru a dělat, co mě baví – a vím, že bych se určitě neflákal, vážil bych si toho, že můžu dělat jen to! Ale bohužel… Nicméně i tahle volba má svá plus! Díky svému řemeslu jsem se stal nositelem dvou Nobelových cen, což se snad ještě nikomu nepodařilo.
To bylo tak. V roce 1996 ministerstvo školství – se souhlasem akademikovy rodiny – propůjčilo gymnáziu v Praze 5 čestný název Gymnázium Jaroslava Heyrovského. Jeho ředitel Vilém Bauer mě požádal, abych udělal kopii oné vzácné plakety pro jejich školu. Jen co mi Heyrovkých cenu pana profesora půjčili, ozval se Mgr. Zdeněk Freisleben z Památníku národního písemnictví, že by potřebovali udělat kopii Nobelovy ceny, kterou dostal Jaroslav Seifert. Takže jsem měl najednou u sebe ‚nobelovky‘ za fyziku a literaturu, a tak strašně jsem se bál, aby mi je někdo neukradl, že jsem je čtrnáct dní neustále nosil u sebe. V tašce. Ty dva týdny jsem tedy byl skutečným dvojnásobným nositelem Nobelových cen.“
Při rozhovoru těkám očima po menších, interiérových plastikách a z některých „čtu“ expresivní otisk silné chlapské pěsti, z další důrazný otisk podrážky…
„Za tyhle věci může Barcelona. Barcelona je pro mě městem, které potřebuju k životu. Potřebuju si tam projít galerie, ulice, dostat se do jiného světla. Jsem přesvědčený o tom, že čím je člověk starší, tím je závislejší na slunci. To světlo ve Španělsku ve vás vyvolá úplně jinou náladu, nabije vás, napadají vás nové, nečekané nápady… Před pár lety jsem od mé ženy Lucie dostal zájezd do Barcelony, poslala mě tam samotného. Věděla, že tam potřebuju být sám, a jak jsem tak chodil a prohlížel si město a obrazy mého nejmilejšího malíře Tŕpiese, který má svou nadaci a galerii ve zrušeném kostele, napadlo mě, že doma, v českém prostředí, které je ponuřejší, řešíme v tvorbě pořád nějaké velké drama. A že by naše věci měly být občas hravější. A tehdy jsem si v Barceloně vymyslel, že budu ty menší interiérové sochy modelovat z hlíny, což jsem doposud moc nedělal. Neuvažoval jsem ovšem o tradičním způsobu modelování. Řekl jsem si: Jsi původně kovář, budeš hlínu kovat! Teď tvaruju hlínu nejen kladivy a palicemi, ale třeba nalámanými kusy latí a dalšími (ne)nástroji. Abych dosáhl oné kýžené hravosti a lehkosti, inspiroval jsem se u akční kresby, kdy necháte mozek volně působit a ruce dovolíte nekontrolovaně běhat po papíře.“